Pár důvodů, proč mediální výchova není v dnešní době na škodu
Žijem v době, kdy informace vládnou světu.
A je jich strašně, ale fakt strašně moc. V pátek na přednášce jsem slyšela moc hezký přirování, totiž že "dřív jsme žili ve tmě, a jakmile někdo vypustil nějakou informaci, jako by škrtl zápalkou, a v té tmě byla vidět jak ta samotná informace, tak ten, kdo za ní stál. S příchodem technologií - a hlavně těch internetů teda - se ale rozsvítilo úplně všude, tudíž je teď hrozně těžký zahlídnout byť jedinou informaci a jejího původce." Berte to s nadsázkou, ale zkuste se nad tím zamyslet.
S informacema se totiž chtě nechtě potkáváme dennodenně. Ve škole, v práci, v MHD, v televizi, na internetu, anebo když si jdem sednout s kamarádama na kafe nebo na pivo. Jak má ale běžnej, nijak zvlášť poučenej člověk zjistit, kterejm informacím je záhodno věřit, a nad kterýma naopak mávnout rukou?
Faktem je, že s touhle otázkou si mnohdy neví rady ani profíci, ostřílený novináři, sociologové, politologové a další možný -logové. A to je nejspíš důvodem, proč v dnešní době není na výuku mediání výchovy kladenej takovej důraz - pač informace jednoduše přibývaj, a přibývaj sakra neúměrně počtu lidí, který by tenhle předmět mohli vyučovat. Proto, ač je mediální výchova fakticky povinná na každý střední škole, jenom malý procento škol se její výuku nesnaží ošulit tím, že ji nacpe tu ke společenkám, kde se probere maximálně tak etickej kodex novináře, tu k češtině, kde se napíše jedna zpráva a jeden fejeton, a popasujte se s tím jak chcete.
A přitom si myslím, že alespoň základy, totiž obyčejná struktura médií, vlastnictví a podobně, není zas tak složitá, aby se nedala našťouchnout do pár hodin společenek, ale probrat to fakt pořádně. Připadá mi totiž, že v občanský společnosti, v demokratickým státě, jakým Česká republika zatím pořád ještě je, vážně není na škodu orientovat se v tom, co nám kterej zpravodajskej kanál nabízí, kdo ho vlastní a jestli se těm zprávám dá nebo nedá věřit.
Čímž se konečně dostávám k těm pár důvodům, proč že ta mediální výchova teda není úplně k zahození.
Obě tyhle instituce žijou mj. z tzv. koncesionářských poplatků, který v dnešní době činěj něco kolem stopadesáti korun na jednoho člověka. Díky tomu jsou veškerý programy spadající pod tyhle dvě instituce v podstatě bez reklam, a taky by nám měly zajistit všechny potřebný informace o aktuálním dění v našem státě, ale i ve světě. Krom toho jsou obě ze zákona povinný neprodleně informovat o jakýkoli přírodní či jiný katastrofě odehrávající se na našem území. Ovšem vzhledem k tomu, že se ČT i ČRo snaží o maximální objektivitu informací, nemaj takovou sledovanost jako média soukromejch vlastníků.
Soukromý média totiž nežijou ze státních peněz nebo peněz občanů, jak je patrný už z názvu, ale z peněz soukromejch investorů a zadavatelů reklam. Proto, když se koukáte na Primu, Novu, Barrandov, anebo posloucháte jakoukoli radiovou stanici, podstatnej časovej obnos je věnovanej právě reklamě. No a když sledujete večerní zpravodajskou relaci, nedozvíte se jen aktuality ze světa politiky, ekonomiky atp., ale i obyčeje ze života lidí na vesnicích či informace o medvíďatech v zoo. Zprávy jsou poskládaný tak, aby diváka udržely před televizí a uspokojily všechny jeho emoční potřeby - ve zprávách tak uvidíte minimálně jednu senzaci, krimi, celebrity, zvířátka a paní Kropáčkovou z Horní dolní, který letos zmrzla všecka zasetá mrkev. Pro ilustraci slavná bába pod kořenem.
A totéž platí i pro tisk - třeba takovej Blesk je klasickym příkladem soukromýho bulvárního média, a je taky bohužel nejčtenějším tiskem v celý ČR. A aby si tyhle média udržely sledovanost/poslechovost, snaží se o to víc zaměřit na emoce svýho publika.
Začíná to už u samotnýho designu - bulvární média hrajou na výrazný barvy (červená, žlutá, modrá), často zavádějící palcový titulky, něco jako clickbait na netu, žejo. Snaha o objektivitu je lehce na pozadí, snaha o nějakej vyšší styl jazyka ta tam.
Dalším super příkladem jsou třeba Parlamentní listy, který na billboardech po celý republice hlásaj, že jim "Nikdo nediktuje, o čem mají psát," ovšem pravda je zas úplně někde jinde. Zrovna v tomhle internetovým plátku maj totiž politici možnost psát si co chtěj, anebo zadat někomu, aby o nich napsal nějakej oslavnej PR článek. Běžně musej bejt takový články podle zákona označený, aby čtenář věděl, že jde v podstatě o reklamu, ovšem Parlamentní listy si žijou vlastním životem. Co se jazyka týče, jdou mnohdy až za hranice slušnýho vychování - Zeman by se se svojí "pasy" mohl jít klidně zahrabat, a Sobotkovo "ojebal" je taky slabej odvar. A i přesto, že tyhle informace jsou poměrně rozšířený, denní čtenost Parlamentních listů šplhá ke statisícům. (O nadpisu tohohle článku v bodě 2).)
Ne u všech médií je ale soukromý vlastnictví rozpoznatelný na první pohled, pač ne každej soukromník chce přijít o čtenáře tím, že se na něj budou psát oslavný ódy. Třeba MF Dnes (spadající pod vydavatelství Mafra, který patří do holdingu Agrofertu, Babišovy firmy) to dělá mazaně. Babišovy skandály nevévoděj titulním stranám, ale aby se neřeklo, šoupnou se někam dozadu do zanedbatelnýho sloupku, a na titulku se hodí klidně i nějakej starší skandál nějaký jiný strany než ANO, s oblibou třeba ČSSD. Princip je vlastně dost dobře vidět i na momentální kauze s Babišovýma odposlechama - hrabe se špína na jemu nesympatický politiky, a to nejlíp ve chvíli, kdy on sám potřebuje odvést pozornost od nějakýho vlastního průseru.
Podobně to řešili i v Bakalový Economii, kam patřej mj. Hospodářský noviny, Aktuálně.cz atd. Z toho vychází, že každej druhej, anebo dost možná i každej soukromej tisk na celostátní bázi může a nemusí bejt do jistý míry ovlivněnej svým vlastníkem, kterej si jeho prostřednictvím opět může a nemusí vytvářet co nejlepší obraz v očích národa.
Princip na způsob tohohle ale nefunguje jenom u nás. Třeba v Americe jsou na něm založený tisíce, ne-li miliony stránek, který jsou řízený robotama, a i ty články jsou dokonce psaný právě nějakým programem, kterej ovládá základní gramatiku. Míň náročnej čtenář si nepotřebuje ověřovat důvěryhodnost zdroje, nezarazí ho pár gramatickejch chyb, a ani chybějící podpis anebo zkratka autora, která není široko daleko dohledatelná. Jednoduše se chytí poutavýho clickbaitovýho titulku a článek vesele sdílí, často i bez potřeby si ho přečíst. I taková je moc clickbaitu.
Odpovědí je populismus. Ten je založenej na říkání toho, co chce publikum slyšet. Zkušenej rétor vytuší, jaká je nálada ve společnosti, a pokud mu to dovolujou finanční prostředky, nechá si dokonce vypracovat xy výzkumů, který mu jeho domněnky potvrděj. Načež se postaví před ono publikum a tak nějak náhodou se jim trefuje do vkusu, právě tak jako Trump v Americe ("Make America great again"). Ten se rozhodl na základě stávající situace v USA přislíbit mj. dostatek pracovních míst pro Američany tím, že nechá vybudovat zeď na hranici s Mexikem, odkud do Ameriky přicházejí imigranti za lepší prací. Uspokojil tak rozezleného bílého muže středního věku, který byl podle průzkumů nejtypičtějším Trumpovým voličem. Brexit byl obdobně založenej na spoustě polopravd, který si Britové byli líní ověřovat. Nepřipomíná vám to nástup jistejch extremistickejch stran v minulosti?
ANO má super preference mimo jiné i díky Andrejovýmu marketingovýmu týmu, kterej svou práci dělá z objektivního hlediska skvěle. Jen málo lidí ví, že třeba na Facebooku s nima nekomunikuje přímo Andrej, ač to tak na první pohled působí, ale jeho marketingovej guru Marek Prchal. (Bravo, Marku!)
O Zemanovi jsem se rozepsala v jednom z minulejch článků, a tenhle už je beztak dlouhej jak tejden, tudíž jestli ten pomatenej stařík ještě někoho zajímá, ať si klikne SEM. A na Ortel nechť si každej udělá svůj názor sám. Za mě je to jenom parta nácků, která se chytla příležitosti a se svojí podřadnější než podřadnou hudbou (o textech nemluvě) dosáhli na druhý místo v anketě Zlatý slavík. Ok, měli kolem 16 tisíc hlasů, ovšem to ve výsledku stejně nikoho moc nezajímá.
Pokud byl někdo tak statečnej a dočetl článek až sem (smekám, nevím, jestli bych toho sama byla schopná), tady je za odměnu gif s koťátkama. Protože každej miluje koťátka, že jo.
A je jich strašně, ale fakt strašně moc. V pátek na přednášce jsem slyšela moc hezký přirování, totiž že "dřív jsme žili ve tmě, a jakmile někdo vypustil nějakou informaci, jako by škrtl zápalkou, a v té tmě byla vidět jak ta samotná informace, tak ten, kdo za ní stál. S příchodem technologií - a hlavně těch internetů teda - se ale rozsvítilo úplně všude, tudíž je teď hrozně těžký zahlídnout byť jedinou informaci a jejího původce." Berte to s nadsázkou, ale zkuste se nad tím zamyslet.
S informacema se totiž chtě nechtě potkáváme dennodenně. Ve škole, v práci, v MHD, v televizi, na internetu, anebo když si jdem sednout s kamarádama na kafe nebo na pivo. Jak má ale běžnej, nijak zvlášť poučenej člověk zjistit, kterejm informacím je záhodno věřit, a nad kterýma naopak mávnout rukou?
Faktem je, že s touhle otázkou si mnohdy neví rady ani profíci, ostřílený novináři, sociologové, politologové a další možný -logové. A to je nejspíš důvodem, proč v dnešní době není na výuku mediání výchovy kladenej takovej důraz - pač informace jednoduše přibývaj, a přibývaj sakra neúměrně počtu lidí, který by tenhle předmět mohli vyučovat. Proto, ač je mediální výchova fakticky povinná na každý střední škole, jenom malý procento škol se její výuku nesnaží ošulit tím, že ji nacpe tu ke společenkám, kde se probere maximálně tak etickej kodex novináře, tu k češtině, kde se napíše jedna zpráva a jeden fejeton, a popasujte se s tím jak chcete.
A přitom si myslím, že alespoň základy, totiž obyčejná struktura médií, vlastnictví a podobně, není zas tak složitá, aby se nedala našťouchnout do pár hodin společenek, ale probrat to fakt pořádně. Připadá mi totiž, že v občanský společnosti, v demokratickým státě, jakým Česká republika zatím pořád ještě je, vážně není na škodu orientovat se v tom, co nám kterej zpravodajskej kanál nabízí, kdo ho vlastní a jestli se těm zprávám dá nebo nedá věřit.
Čímž se konečně dostávám k těm pár důvodům, proč že ta mediální výchova teda není úplně k zahození.
1) Pochopíte, že je celkem rozdíl v soukromejch a veřejnoprávních médiích.
Totiž, veřejnoprávních médií, teda takovejch médií, který nežijou z peněz soukromejch vlastníků či zadavatelů reklam, ale z peněz nás, občanů, je u nás jen pár. Fakticky se jedná o Českou televizi a všechny její subkanály, a Český rozhlas (btw, jedna ze stanic ČRo je taky státní, tudíž přímo placená ze státní kasy - jedná se tak o jediný státní médium, který v ČR máme).Obě tyhle instituce žijou mj. z tzv. koncesionářských poplatků, který v dnešní době činěj něco kolem stopadesáti korun na jednoho člověka. Díky tomu jsou veškerý programy spadající pod tyhle dvě instituce v podstatě bez reklam, a taky by nám měly zajistit všechny potřebný informace o aktuálním dění v našem státě, ale i ve světě. Krom toho jsou obě ze zákona povinný neprodleně informovat o jakýkoli přírodní či jiný katastrofě odehrávající se na našem území. Ovšem vzhledem k tomu, že se ČT i ČRo snaží o maximální objektivitu informací, nemaj takovou sledovanost jako média soukromejch vlastníků.
Soukromý média totiž nežijou ze státních peněz nebo peněz občanů, jak je patrný už z názvu, ale z peněz soukromejch investorů a zadavatelů reklam. Proto, když se koukáte na Primu, Novu, Barrandov, anebo posloucháte jakoukoli radiovou stanici, podstatnej časovej obnos je věnovanej právě reklamě. No a když sledujete večerní zpravodajskou relaci, nedozvíte se jen aktuality ze světa politiky, ekonomiky atp., ale i obyčeje ze života lidí na vesnicích či informace o medvíďatech v zoo. Zprávy jsou poskládaný tak, aby diváka udržely před televizí a uspokojily všechny jeho emoční potřeby - ve zprávách tak uvidíte minimálně jednu senzaci, krimi, celebrity, zvířátka a paní Kropáčkovou z Horní dolní, který letos zmrzla všecka zasetá mrkev. Pro ilustraci slavná bába pod kořenem.
A totéž platí i pro tisk - třeba takovej Blesk je klasickym příkladem soukromýho bulvárního média, a je taky bohužel nejčtenějším tiskem v celý ČR. A aby si tyhle média udržely sledovanost/poslechovost, snaží se o to víc zaměřit na emoce svýho publika.
Začíná to už u samotnýho designu - bulvární média hrajou na výrazný barvy (červená, žlutá, modrá), často zavádějící palcový titulky, něco jako clickbait na netu, žejo. Snaha o objektivitu je lehce na pozadí, snaha o nějakej vyšší styl jazyka ta tam.
Dalším super příkladem jsou třeba Parlamentní listy, který na billboardech po celý republice hlásaj, že jim "Nikdo nediktuje, o čem mají psát," ovšem pravda je zas úplně někde jinde. Zrovna v tomhle internetovým plátku maj totiž politici možnost psát si co chtěj, anebo zadat někomu, aby o nich napsal nějakej oslavnej PR článek. Běžně musej bejt takový články podle zákona označený, aby čtenář věděl, že jde v podstatě o reklamu, ovšem Parlamentní listy si žijou vlastním životem. Co se jazyka týče, jdou mnohdy až za hranice slušnýho vychování - Zeman by se se svojí "pasy" mohl jít klidně zahrabat, a Sobotkovo "ojebal" je taky slabej odvar. A i přesto, že tyhle informace jsou poměrně rozšířený, denní čtenost Parlamentních listů šplhá ke statisícům. (O nadpisu tohohle článku v bodě 2).)
Ne u všech médií je ale soukromý vlastnictví rozpoznatelný na první pohled, pač ne každej soukromník chce přijít o čtenáře tím, že se na něj budou psát oslavný ódy. Třeba MF Dnes (spadající pod vydavatelství Mafra, který patří do holdingu Agrofertu, Babišovy firmy) to dělá mazaně. Babišovy skandály nevévoděj titulním stranám, ale aby se neřeklo, šoupnou se někam dozadu do zanedbatelnýho sloupku, a na titulku se hodí klidně i nějakej starší skandál nějaký jiný strany než ANO, s oblibou třeba ČSSD. Princip je vlastně dost dobře vidět i na momentální kauze s Babišovýma odposlechama - hrabe se špína na jemu nesympatický politiky, a to nejlíp ve chvíli, kdy on sám potřebuje odvést pozornost od nějakýho vlastního průseru.
Podobně to řešili i v Bakalový Economii, kam patřej mj. Hospodářský noviny, Aktuálně.cz atd. Z toho vychází, že každej druhej, anebo dost možná i každej soukromej tisk na celostátní bázi může a nemusí bejt do jistý míry ovlivněnej svým vlastníkem, kterej si jeho prostřednictvím opět může a nemusí vytvářet co nejlepší obraz v očích národa.
2) Dojde vám, že spousta internetovejch senzací jsou jen dokola opakovaný hoaxy, clickbaity a fake news.
Klasika. Slyšeli jste už o tom pokladníkovi romskýho fotbalovýho týmu, co jim utek s celou kasou? Jop, hoax. Dokonce cyklicky opakovanej hoax. (Viz obrázek u bodu 1), článek v Parlamentních listech.) Ale proč? Protože internet je plnej stránek, který žijou z reklam. A čím víc reklam, tím víc peněz. Takže logicky čím víc kliknutí, tím víc peněz. A proč to zacyklení? Jednoduše jde o psychologickej fakt - vypustíme tenhle fake jednou, dostane se do povědomí lidí. Navíc pokud jde jako v tomhle případě třeba o Romy, většina národa na to slyší a kliká, sdílí a komentuje. Když to vypustíme o dva tři roky později, víme, že lidi maj tendenci zapomínat, ovšem podvědomí je silný. Tudíž spousta lidí odkaz znova sdílí a kliká, a dokonce mu věří, protože má onu zprávu zakódovanou v podvědomí. "Jó, to jsem už někde slyšel, to musí bejt pravda." Jednoduchej marketing těchhle stránek.Princip na způsob tohohle ale nefunguje jenom u nás. Třeba v Americe jsou na něm založený tisíce, ne-li miliony stránek, který jsou řízený robotama, a i ty články jsou dokonce psaný právě nějakým programem, kterej ovládá základní gramatiku. Míň náročnej čtenář si nepotřebuje ověřovat důvěryhodnost zdroje, nezarazí ho pár gramatickejch chyb, a ani chybějící podpis anebo zkratka autora, která není široko daleko dohledatelná. Jednoduše se chytí poutavýho clickbaitovýho titulku a článek vesele sdílí, často i bez potřeby si ho přečíst. I taková je moc clickbaitu.
3) Zjistíte, že dnešní době nevládne pravda, ale tzv. postpravda a celkovej populismus, na kterej lidi slyšej.
Jak si myslíte, že Trump vyhrál volby? Anebo proč došlo k Brexitu? Anebo proč má ANO neustále tak skvělý preference? Anebo proč byl zvolenej Zeman? Proč má Ortel takovou popularitu? ..mohla bych s výčtem pokračovat do aleluja.Odpovědí je populismus. Ten je založenej na říkání toho, co chce publikum slyšet. Zkušenej rétor vytuší, jaká je nálada ve společnosti, a pokud mu to dovolujou finanční prostředky, nechá si dokonce vypracovat xy výzkumů, který mu jeho domněnky potvrděj. Načež se postaví před ono publikum a tak nějak náhodou se jim trefuje do vkusu, právě tak jako Trump v Americe ("Make America great again"). Ten se rozhodl na základě stávající situace v USA přislíbit mj. dostatek pracovních míst pro Američany tím, že nechá vybudovat zeď na hranici s Mexikem, odkud do Ameriky přicházejí imigranti za lepší prací. Uspokojil tak rozezleného bílého muže středního věku, který byl podle průzkumů nejtypičtějším Trumpovým voličem. Brexit byl obdobně založenej na spoustě polopravd, který si Britové byli líní ověřovat. Nepřipomíná vám to nástup jistejch extremistickejch stran v minulosti?
ANO má super preference mimo jiné i díky Andrejovýmu marketingovýmu týmu, kterej svou práci dělá z objektivního hlediska skvěle. Jen málo lidí ví, že třeba na Facebooku s nima nekomunikuje přímo Andrej, ač to tak na první pohled působí, ale jeho marketingovej guru Marek Prchal. (Bravo, Marku!)
O Zemanovi jsem se rozepsala v jednom z minulejch článků, a tenhle už je beztak dlouhej jak tejden, tudíž jestli ten pomatenej stařík ještě někoho zajímá, ať si klikne SEM. A na Ortel nechť si každej udělá svůj názor sám. Za mě je to jenom parta nácků, která se chytla příležitosti a se svojí podřadnější než podřadnou hudbou (o textech nemluvě) dosáhli na druhý místo v anketě Zlatý slavík. Ok, měli kolem 16 tisíc hlasů, ovšem to ve výsledku stejně nikoho moc nezajímá.
Pokud byl někdo tak statečnej a dočetl článek až sem (smekám, nevím, jestli bych toho sama byla schopná), tady je za odměnu gif s koťátkama. Protože každej miluje koťátka, že jo.
Komentáře
Okomentovat